Linux E X P R E S, Vypalování z příkazové řádky 2/2

Vytvoření ne-ISO obrazu

Jelikož jsem zatím hovořil pouze o vytváření obrazů podle normy ISO9660, přidám ve stručnosti návod, jak vytvořit jiné než ISO obrazy. Program mkisofs k tomu již nepotřebujeme. Ve většině případů nám postačí standardní systémové utility dd a mkfs.

Například si vytvoříme obraz o velikosti 650 MB s Ext3 velice jednoduše pomocí dvou příkazů.

dd if=/dev/zero of=/tmp/obraz.ext3 bs=1024k count=650

Příkaz vytvořil prázdný soubor (obsahující samé nuly) o velikosti 700 MB. Ten ovšem zatím neobsahuje žádný FS a je tedy potřeba nějaký dodatečně vytvořit. Pro Ext3 to provedeme následujícím způsobem:

mkfs -t ext3 /tmp/obraz.ext3

Pak již můžeme vytvořený obraz připojit s právy zápisu do adresáře /tmp/obraz-ext3/ takto:

mount -o rw,loop -t ext3 /tmp/obraz.ext3 /tmp/obraz-ext3/

A po nakopírování dat obraz odpojíme a je to.

Vypalování na CD-R

Ještě než si z CLI vypálíme svůj první CD-ROM, resp. než si vypálíme první připravený obraz na CD-R, měli bychom si něco povědět o různých typech médií.

Mezi jednotlivými médii je v zásadě rozdíl jen v tom, zda jsou vícenásobně zapisovatelná, či nikoli, a v rychlostech, kterými je lze číst, mazat či zapisovat.

Asi není od věci zde poznamenat, že jak hudební CD, tak CD-ROM se liší od ostatních uvedených tím, že nebyla vypálena pomocí technologie LASER, ale vylisována ve skleněných formách. Od CD-R a dalších médií se odlišují také barvou povrchu.

CD (Compact Disc) značí prostě „cédéčko“. Průměr CD je 12 centimetrů, výrobním materiálem je polykarbonový substrát, povrch tvoří pokovovaná reflexní vrstva a celé je chráněno kabátcem ochranného laku. Fyzický formát dat je popsán normou ISO9660. Typicky na něm bývá uložena hudba (ony známé „hudební CD“).

CD-ROM (Compact Disc Read Only Memory) značí takový typ paměti, který pouze obsahuje data (např. hry) a slouží jen ke čtení.

CD-E (Erasable) označuje médium, jehož obsah lze smazat.

CD-R (Compact Disc-Recordable), dříve též CD-WO (Write Once) je médium, na něž lze zapsat jedinkrát, přičemž již zapsanou část není možné smazat a znova přepsat. Někdy bývá toto médium označováno zkratkou WORM (Write Once, Read Multiple). Výhodou je, že jej lze použít ve standardních mechanikách.

CD-W (Writable) je samostatné označení pro médium, na něž lze zapisovat.

CD-RW (Compact Disc-Rewritable) slouží k opakovanému zapisování dat. Počet přepisů se u tohoto média liší podle kvality, ale v zásadě se nedoporučuje překročit číslo 1000. CD-RW nemusí být čitelné ve všech typech mechanik. Naproti tomu mechaniky, které umí zapisovat na CD-RW, dokáží přečíst data z CD-R.

VCD (Video Compact Disc) je de facto primitivním předchůdcem DVD (Digital Versatile Disc) a jeho účelem je nést audiovizuální data. Jejich kvalita je srovnatelná s VHS a video záznamy jsou na VCD uloženy ve formátu MPEG-1.

CD Extra/CD Plus – častokrát jakýsi mix mezi hudebním CD a CD-R. Jednoduše řečeno médium, které obsahuje hudbu přehratelnou ve stolním přehrávači a zároveň nějaká další data (typickým příkladem jsou opět hry).

Druhy mechanik

Mechaniku lze k počítači připojit mnoha způsoby. Uvedeme si jen ty obvyklejší.

Nejprve pár slov o připojení mechaniky přes IDE rozhraní. Rozlišujeme IDE-SCSI a IDE-ATAPI mechaniky, přičemž s první variantou se dnes již v obchodech setkáte jen zřídka. Důvodem asi je, že se velmi rozšířily mechaniky využívající IDE-ATAPI (více si povíme v sekci o podpoře v jádře).

Dále je zde připojení pomocí USB, jež se vyznačuje vlastností PlugAndPlay a kernel nemívá s takovýmto typem mechaniky potíže, neboť ji obvykle „vidí“ jako SCSI zařízení typu Mass Storage.

S připojením PCMCIA mechaniky, obvykle podporující ATAPI, by neměly být těžkosti, ale (jako vždy) je dobré si tuto skutečnost řádně před nákupem prověřit. Existenci PCMCIA mechanik nejspíše ocení majitelé notebooků.

Dále lze mechaniky připojit přes paralelní port (dnes se již nepoužívá z důvodu nízké rychlosti přenosu dat) anebo IEEE 1394 (tzv. FireWire či iLink). Oba způsoby by měly být bezproblémové.

IDE-ATAPI je dnes nejčastějším druhem připojení mechaniky. Jádro však dobře a nativně podporuje IDE-ATAPI až v řadě 2.6 (v řadě 2.5 bylo ještě nutné aplikovat extra patche jak pro jádro, tak pro programy). Vyplatí se tedy mít jádro řady 2.6, neboť se tak vyhneme nutnosti mít podporu IDE-SCSI a ATAPI-SCSI emulace, která na starších jádrech zařizovala, aby SCSI příkazy určité mechaniky byly vůbec dosažitelné normálnímu SCSI ovladači.

Program cdrecord

Chceme-li své vytvořené obrazy konečně vypálit na médium, v CLI k tomu potřebujeme program cdrecord. Ten umožňuje dokonce o něco více než pouhé vypálení obrazu CD-ROM. K jeho důležitým vlastnostem totiž patří, že dokáže detekovat typ média a především samotnou mechaniku.

Zařízení detekujeme díky příkazu cdrecord -scanbus. Pro ATAPI zařízení to chce trochu práce navíc: cdrecord -scanbus dev=ATAPI.

Na výstupu dostaneme výpis dostupných zařízení. Chceme-li získat informace o některém z nich, docílíme toho jednoduše např. příkazem

cdrecord dev=ATAPI:0,0,0 driveropts=help -checkdrive

Podporuje-li naše mechanika SCSI-3/mmc, přidáním parametru -prcap získáme mimo jiné povědomí o tom, jaká média dokáže mechanika obsluhovat a jakými rychlostmi čtení či zápisu pracuje.

Ony podivné trojice číslic, např. 0,1,0, mají tento význam: první z nich značí číslo SCSI sběrnice (SCSIBUS). Druhé je ID čili identifikační číslo zařízení (TARGET), které je v rámci SCSI sběrnice jedinečné. Třetí číslo je LUN (Logical Unit Number) a slouží k bližší specifikaci zařízení.

Můžeme se tedy směle pustit do prvního vypálení nějakého obrazu na CD-ROM.

cdrecord dev=ATAPI:0,0,0 driveropts=burnfree -dao /tmp/cd.iso

Program bude nejprve čekat několik vteřin (čas prodlevy lze nastavit pomocí přepínače gracetime=vteřin), zda bychom si celou akci třeba nerozmysleli a nechtěli vypálení CD zrušit (stiskem [Ctrl-C]). Poté se již rozběhne samotné vypalování. Jelikož jsme použili metodu BURN Free, můžeme v průběhu vypalování klidně pracovat na něčem jiném a nic špatného by se našemu CD-R či CD-RW nemělo stát.

Pro cdrecord mohou být volitelně také nastaveny některé proměnné prostředí, jejichž přesný popis nalezneme v manuálových stránkách. Jsou to zejména následující proměnné: CDR_DEVICE, CDR_SPEED, CDR_FIFOSIZE a CDR_FORCERAWSPEED. Proměnné lze také definovat v souboru /etc/default/cdrecord.

Pokud data nechceme reálně pálit, protože si nejsme úplně jisti, zda jsme někde neudělali chybu, stačí přidat ještě přepínač -dummy, který způsobí pouhé simulování zápisu na médium.

Parametr dev=ATAPI:0,0,0 nemusí být hned zcela jasný, takže si jej rozebereme. Jeho formát je následující:

dev=NÁZEV_ZAŘÍZENÍ:SCSIBUS,TARGET,LUN

Část označující NÁZEV_ZAŘÍZENÍ slouží ke specifikaci daného zařízení (v našem případě ATAPI). Možné varianty získáte snadno příkazem cdrecord dev=help. Za zmínku asi stojí REMOTE, pomocí něhož lze vypalovat na vzdálených SCSI zařízeních v síti, např. REMOTE:uživatel@host:1,0,0 a podobně.

Za znakem : se nalézají ona záhadná tři čísla, která jsme prve získali příkazem cdrecord -scanbus dev=ATAPI. K vypalování v tomto případě bylo tedy použito první mechaniky.

Parametr driveropts umožňuje zapnutí či vypnutí BURN Proof módu, vynucení rychlosti (přepínač speed=hodnota – je již pro novější mechaniky nepotřebný, samy „poznají“, jak rychle mají vypalovat a číst) a další vesměs velice konkrétní volby. Jako vždy, vše je perfektně zdokumentováno v manuálových stránkách programu.

Další výhodou programu cdrecord je, že s jeho pomocí velice snadno vytvoříme hudební CD (přepínač -audio). Do nějakého adresáře nakopírujeme své .wav, .cdr či .au soubory a spustíme příkaz podobný tomuto:

cdrecord dev=ATAPI:0,0,0 -audio *.wav

A protože autor programu cdrecord Jörg Schilling pamatoval i na lidskou lenost, máme k dispozici přepínač -eject, který nám po vypálení vysune dvířka mechaniky (zasunout je lze přepínačem -load).