Velmi dobře napsaný článek na nepříjemné téma. Chápu, že kolega Jelínek mírní paniku nad střetem nového občanského zákoníku a principy svobodného software. Spoléhá přitom na vstřícnou jurisdikci a zdravý rozum našich soudců. Jenže obejít jasné sdělení zákona není dost dobře možné.
Naši politici de facto vzali autorům možnost svobodně se rozhodnout o způsobu šíření a užívání jejich vlastního díla. Uživatelům takových děl pak vzali právní jistotu a možnost se s autorem svobodně domluvit na způsobu užívání jeho díla. Ujednání licenční smlouvy, ve které se autor vzdá nároku na odměnu, zkrátka neplatí.
Obávám se, že naši politici tak postavili svobodnému softwaru do cesty opravdu vážný problém. Přiznejme si, že používání svobodného software a dalších autorských děl pod volnou licencí je nyní v komerčním sektoru postaveno na principu "kde není žalobce, není soudce". Všechny firmy provozující komerční činnost, při níž používají Linux a jiný svobodný software jsou jejich autory žalovatelné o přiměřenou dodatečnou odměnu. Ano, pravděpodobnost takové žaloby je velmi malá a dokazování by zřejmě nebylo jednoduché. Na druhou stranu je znění zákona poměrně jednoznačné, a proto mi není zřejmé, proč by například měl být autor odsouzen k uhrazení nákladů soudního řízení, ve kterém se domáhá svého práva jednoznačně přiznaného zákonem.
V článku je správně uvedeno, že jde o minu. Můžeme opravdu jen doufat, že nikdy nevybuchne. Není totiž jasné, proč by někdo neměl záměrně tuto minu nastražit, nechat vybuchnout a vydělat na ní. Nemám přitom na mysli přímý profit z přiznané dodatečné odměny, ale nepřímý a mnohem větší zisk z vyvolání nejistoty nebo paniky mezi uživateli svobodného software. Jistě vás napadne, že výrobcům proprietárního software by se příprava a odpálení takové miny vyplatilo snad tisíckrát. Vzpomeňme si na první soudní spory vedené o Android, jejich hlavním cílem nebylo vysoudit náhradu od konkrétního výrobce mobilních zařízení, ale zastrašit a odradit ostatní výrobce od používání software zatíženého právní nejistotou.
Jak kdysi řekl Oliver Cromwell: "Když zasedá parlament, nikdo si nemůže být jist svým majetkem ani životem."
Děkuji za doplnění a komentář. K té náhradě nákladů řízení - bude se postupovat podle občanského soudního řádu, tedy v případě plného úspěchu jedné ze stran (autora nebo uživatele) zaplatí její náklady neúspěšná strana. Čili pokud autor podá žalobu a soud ji zamítne (rozhodne, že nebyly naplněny podmínky, aby uživatel autorovi dodatečnou odměnu zaplatil), zaplatí autor náklady uživatele. V případě, že autor uspěje a soud mu odměnu přizná, zaplatí uživatel jeho náklady.
Zajímavá otázka je, jestli zde může existovat částečný úspěch, při kterém se náklady dělí mezi strany, případně soud nároky na náhradu vůbec nepřizná. NOZ totiž přímo říká, že výši odměny určí soud, je tedy otazné, jestli autor může v žalobě požadovat konkrétní částku - podle mě ne (resp. požadovat ji může, ale účinek pro určení rozsahu úspěchu to nemá). V takovém případě by samozřejmě částečný úspěch existovat nemohl a všechno (v rozsahu stanoveném zákonem) by platila jedna nebo druhá strana.
Směrnice EP a Rady 2001/29/ES, která v EU harmonizuje autorské právo, žádný takový požadavek neobsahuje. Díval jsem se do zákonů několika zemí EU (přeložených pomocí Google Translate, takže bez záruky) a ani tam jsem žádné takové ustanovení nenašel. Předpokládám tedy, že to bude záležitost specifická jen pro některé státy včetně našeho.
Zajímavé je, že v původní podobně nového autorského zákona (schváleného v roce 2000) bylo naopak výslovně uvedeno, že právo na přiměřenou dodatečnou odměnu platí, jen není-li sjednáno jinak. Tato část zmizela již při novelizaci v roce 2006, v důvodové zprávě je to odbyto jednou větou: "Navrhovanou změnou se sleduje posílení smluvní pozice autora." Tedy v souladu s výkladem Mgr. Pištejové to bylo jako bezpodmínečné právo na dodatečnou odměnu zřejmě zamýšleno už tehdy, jen to nebylo jednoznačné a proto to bylo "opraveno" v rámci připomínek k NOZ.
Bohužel se nedozvíme, kdo přesně to tam vsunul, s jakými pohnutkami a komu konkrétně to mělo případně sloužit. Poslanci se této změně při projednávání nevěnovali.
Svobodné licence a přiměřená dodatečná odměna Antonín Houska 9. 07. 2015, 15:21:54 OdpovědětOdkaz
Pokud pravidlo, že „tohoto práva se [autor] nemůže vzdát", fakticky platilo již dříve, je možné, že v první řadě řešilo vztah mezi autorem a vydavatelem v tradičním "copyrightovém obchodním modelu". Tzn. vydavatelé chtěli mít alibi, že autorovi ponechávají jeho práva a že ho nijak nevykořisťují (V praxi si ale nedovedu představit, že by autor, který prodal rukopis díla nebo finální nahrávku vydavateli, měl stále stejná práva jako předtím, tj. že by např. sám směl rozdávat kopie díla).
Na druhou stranu je copyright tradičně lobbystická záležitost, takže úvaha o záměrně nastražené "mině" pro svobodné licence nemusí být od věci.
U nás v této záležitosti nelze podávat hromadné žaloby (v přesném smyslu tohoto pojmu). Ani principiálně by to nemělo logiku, protože uplatnění práva na přiměřenou dodatečnou odměnu se týká vždy jen konkrétního autora a konkrétního uživatele.
Pokud autor bude chtít žalovat více uživatelů, bude muset podat žalobu proti každému uživateli samostatně a vždy u každého uživatele prokazovat, že byly splněny podmínky k uplatnění práva. V rámci jedné žaloby podané k jednomu soudu lze sice žalovat více uživatelů, ale na prokazování podmínek se nic nemění (obdobně pokud by soud věci sám spojil).
Obdobně pokud bude více autorů chtít žalovat nějakého uživatele, mohou sice podat žalobu společně nebo mít společného zástupce (případně může opět soud věci spojit), ale opět se bude splnění podmínek prokazovat u každého díla samostatně.
Není to zkrátka tak jednoduché, že by jeden autor podal hromadnou žalobu proti všem uživatelům svého díla a něco snadno vysoudil. Na druhou stranu autorům nic nebrání hromadně rozesílat návrhy na mimosoudní dohodu a tímto způsobem "zkoušet štěstí", jestli se třeba někdo nechytí.
