přejít na obsah přejít na navigaci

Linux E X P R E S, Svobodné licence – pověry a mýty

Svobodné licence – pověry a mýty

open_source_sw.jpg

Okolo svobodných licencí se vyskytuje celá řada pověr, polopravd a mýtů. Jejich šíření pak vyvolává zbytečnou nedůvěru k těmto licencím a k dílům, která jsou pod nimi poskytována. Pojďme se na některé z nich podívat.


reklama

Svobodný software nelze používat komerčně.

Opak je pravdou. Jednou ze základních svobod u svobodného softwaru (a všech ostatních svobodných děl) je právě možnost užití k jakémukoli účelu. Tím je řečeno, že lze takový software užívat i komerčně. Samozřejmě to neznamená, že by nebylo nutné vyhovět zákonům státu, kde se dílo používá – licenci nelze použít jako „alibi“ pro protizákonnou činnost.

Svobodný software nelze šířit za peníze.

Svobodná díla (včetně softwaru) za peníze šířit lze a běžně se tak děje. Neplatí se ale samozřejmě za poskytnutí licence, nýbrž za jiné služby spojené s šířením – třeba za vytvoření distribučního média, za přístup k serveru nebo za instalaci do počítače. Současně ale může kdokoliv, kdo takto dílo získá, šířit je zase dál, ať už zdarma, nebo za peníze.

Poznámka autora: Typickou ukázkou, jak to funguje, je Red Hat Enterprise Linux (RHEL). Ten je poskytován za peníze, přičemž se platí nejen za poskytování přístupu k distribučním balíčkům, nýbrž i za uživatelskou podporu. Prakticky totožnou linuxovou distribucí je CentOS lišící se od RHEL kromě názvu v zásadě jen tím, že k němu není poskytována garantovaná podpora. (Odnedávna se firma Red Hat na přípravě distribuce CentOS přímo podílí.)

Svobodný software může kdokoli upravit a špatnou úpravou poškodit dobré jméno produktu.

Faktem je, že svobodná díla může každý upravovat téměř dle libosti a upravené verze pak šířit. To ale neznamená, že by nebylo možné čelit zmíněné hrozbě. Název produktu není autorským dílem, vztahují se na něj jiná pravidla než na samotné dílo; zejména v případě zapsaných ochranných známek je možné (resp. je to dokonce povinností) název chránit určením podmínek, za kterých ho lze používat. Tedy lze typicky určit, že pokud chce někdo šířit upravené dílo, musí použít jiný název.

Poznámka autora: Asi nejznámějšími příklady jsou programy pod značkou Mozilla. Prohlížeč Mozilla Firefox a poštovní klient Mozilla Thunderbird se v některých linuxových distribucích (především Debian) jmenují Iceweasel, resp. Icedove. Je to právě proto, že tvůrci distribucí tyto programy modifikují – jde hlavně o úpravy provedené s cílem splnit Debian Free Software Guidelines – a Mozilla Corporation s jejich podobou nesouhlasí.

U svobodného softwaru se musejí zveřejňovat zdrojové kódy.

V případě tohoto mýtu jde zřejmě o promítnutí zavedené praxe do představy o právních aspektech licencí. Předně, ve většině případů není třeba zdrojové kódy poskytovat nikomu. To se týká veškerého užití pro vlastní potřebu (i ve prospěch jiných) a také většiny případů poskytování možnosti vzdáleného používání (na serveru; výjimkou jsou licence jako GNU AGPL). Jinak ale platí, že v souladu s licencemi a s jednou ze čtyř základních svobod je povinnost poskytovat zdrojové kódy jen tomu, komu se poskytuje spustitelná forma – zveřejňování není nutné.

Svobodný software je jako virus, nakazí svou licencí vše, s čím je spojen.

Tohle je pravda jen částečně. Ano, silně copyleftové licence (například GNU GPL) jsou takzvaně „virální“, tedy vynucují použití téže licence, případně i některé jiné (typicky novější verze), pro odvozená díla. Ovšem již slabě copyleftové licence – o těch permisivních nemluvě – nic takového nezpůsobují a není třeba se obávat nákazy danou licencí.

Svobodný software je naprosto bez záruky, a když nebude fungovat, nikdo neponese odpovědnost.

Je pravda, že klauzule o vyloučení odpovědnosti a vady a o neposkytnutí jakýchkoli záruk je standardní součástí všech běžných svobodných licencí. Pomiňme nyní to, zda právní řád té které země umožňuje se odpovědnosti zprostit (protože pokud to možné není, je situace z pohledu uživatele příznivější). Podívejme se ale na to, zda odpovědnost a záruky existují u proprietárních děl. Odpověď je jednoduchá: většinou nikoliv, a pokud ano, jen v míře nepatrné (například odpovědnost do výše škody 1 dolar).

Málokdo se pozastaví nad tím, že ve velmi rozšířeném proprietárním operačním systému existují řadu let neopravené chyby (tedy z právního pohledu „vady“). V softwaru prostě chyby bývají, ve složitém softwaru o to víc, a pokud bychom chtěli zaručit opak, vyšlo by to velmi draho.

Poznámka autora: Někde je opravdu nutné chyby v maximální míře eliminovat – v řídicích jednotkách dopravních prostředků (zejména v letectví), v systémech pro jaderná zařízení apod. Tam lze ale akceptovat i velmi vysokou cenu, která je s návrhem, implementací a ověřováním takového softwaru spojena; navíc je pak samozřejmě vždy snaha mít software co nejmenší, aby se náklady udržely v únosných mezích.

Pokud někdo žádá řešení chyb v rychlém čase a případně i odpovědnost za způsobené škody, může je dostat úplně stejně u proprietárního i svobodného softwaru. U řady svobodných programů tvůrci přímo nabízejí formou placené služby podporu s definovanou úrovní (SLA). Výhodou oproti proprietárnímu softwaru je však to, že takovou podporu může poskytovat kdokoliv, bez závislosti na původním tvůrci (který se třeba rozhodl, že už software dále vyvíjet ani podporovat nebude).

Svobodná díla tvoří jen nadšenci. Žádná seriózní firma by do ničeho takového nešla.

Většinu nejpoužívanějšího svobodného softwaru vyvíjejí velké firmy, například IBM, Intel, Oracle, Red Hat, Google, Samsung, Cisco a mnoho a mnoho dalších. Jindy se takové firmy podílejí na vývoji a další podpoře alespoň finančně. Kdo nevěří, může se podívat například do statistik příspěvků do linuxového jádra nebo do seznamů členů neziskových organizací, které stojí za jednotlivými softwarovými projekty. Kdyby to pro dané firmy nebylo výhodné (ať už přímo nebo nepřímo), pravděpodobně by do toho své peníze neinvestovaly.

Na svobodném softwaru se nedá vydělat.

V případě svobodného softwaru odpadají náklady na pořízení softwaru (na licence) a také na správu licencí (kontrolu užívání v souladu s licencí, výběr optimálního licenčního modelu atd.). To ostatní zůstává, a je tedy obchodní příležitostí. Samozřejmě lze namítnout, že tyto služby může poskytnout kdokoliv. To je sice pravda, nicméně firma, která software přímo tvoří, bude vždy ve výhodě.

U svobodných děl odpadá jeden ze způsobů, jak na nich vydělávat – tedy poskytováním licencí za úplatu. Ovšem všechny ostatní způsoby zůstávají, dokonce může někdy částečně zůstat i to poskytování licencí (duální licencování, viz dále). Ve firmách, organizacích a veřejné správě jsou náklady na licence jen menší složkou celkových nákladů na software. Větší podíl mají jiné náklady – instalace, customizace (přizpůsobení, adaptace), školení, správa softwaru i licencí, pořizování nutného hardwaru a podpůrné služby.

Poznámka autora: Opět se lze podívat na již zmíněný Red Hat Enterprise Linux. Celou škálu služeb může k témuž systému (dostupnému jako CentOS) poskytnout kdokoliv, přesto je to právě firma Red Hat, která „bere téměř vše“ a utrží za to více než miliardu dolarů ročně (se započtením dalšího softwaru, kde je situace obdobná).

Další možností je duální licencování známé třeba z databáze MySQL, knihovny Qt nebo implementace prostředí Java. Pokud někdo nechce nebo nemůže využít svobodnou licenci, má možnost získat proprietární licenci za úplatu. Častým modelem je také poskytnutí základního systému pod svobodnou licencí a doplňkových modulů s licencí proprietární; alternativně existuje paralelně svobodná verze („komunitní“) a proprietární doplněná o další funkce.

Proč to firmy takhle dělají, proč nemají pouze proprietární verzi? Svobodný software lze poměrně snadno dostat k velkému počtu uživatelů, kteří tak mohou odhalit, a často i přímo opravit chyby. Jakmile se takto software etabluje mezi uživateli, lze k němu nabízet doplňkové služby, placené úpravy na míru, tvorbu na něm založených řešení atd.

Poznámka autora: Výhodou může být i důvěra uživatelů v to, že ho software nešpehuje, že v něm nelze snadno skrýt nějaká zadní vrátka apod. Umožňuje to dostupnost zdrojového kódu, který lze prozkoumat (což samozřejmě nemusí uživatel dělat sám, může si objednat nezávislý audit).

Jak je to s jednotlivými licencemi?

Příště se blíže podíváme na první konkrétní licence – jaká práva zaručují, a jaké povinnosti naopak ukládají. Bude to skupina těch zřejmě nejpoužívanějších, tedy copyleftové softwarové licence GNU GPL, LGPL a AGPL. Právě tyto licence (resp. hlavně klasická GPL) jsou ztělesněním původních představ o svobodě softwaru.

Nahoru

(Jako ve škole)
Průměr: 1,00 | Hodnotilo: 14
 

Top články z OpenOffice.cz

Příspěvky

Svobodné licence – pověry a mýty
Tomas 3. 04. 2014, 12:09:14
Odpovědět  Odkaz 
Děkuji, Lukáši, pěkný článek.

Nesouhlasil bych ale s komentářem, že svobodný software je částečně jako virus. V případě viru není nutná aktivita, pro to, aby byl nezúčastněný systém nakažen (v tomto případě proprietarní program svobodnou licencí). Se svobodným softwarem není tato analogie dokonalá.

Svobodný software je spíše jako rostlina, která se dá množit z větviček, které vypustí kořeny, pokud jsou aktivně přeneseny na jiné místo. Pokud si tedy programátor aktivně vezme kus kódu, musí svůj program vydat pod svobodnou licencí. Pokud to neudělá a daný kód napíše sám, tak si může licenci stále zvolit podle svého uvážení. Toto je pravda i v případě, že daný kód provádí naprosto stejné operace.

Další nedokonalost této analogie vidím v tom, že viry jsou obecně špatné a své oběti zneužívají. Svobodný software takový není. Jeho snahou je zaručit esenciální uživatelská práva, jak bylo zmíněno v minulém článku: 0) právo spouštět program, 1) právo program studovat a měnit ve formě zdrojového kódu, 2) právo distribuovat kopie programu, 3) právo distribuovat pozměnéné verze [http://www.gnu.org/philosophy/philosophy.html]. Tyto práva zaručují prospěch z počítačových programů pro všechny, což považuji za správné.

Charakteristiky viru mají naopak softwarové patenty, které jsou reálnou hrozbou pro svobodný sofware a společnost. Pro ilustraci doporučuji následující video http://patentabsurdity.com/watch.html
Lukáš Jelínek Re: Svobodné licence – pověry a mýty
Lukáš Jelínek 3. 04. 2014, 14:03:20
Odpovědět  Odkaz 
Ohledně té virality - obecně není pravda, že by virus k nákaze nevyžadoval aktivitu (pokud se bavíme o počítačových virech, ne o těch biologických). Pokud virus definujeme jako malware, který se šíří v tělech jiných programů a nejsou schopny samostatné existence, tak k šíření viru většinou bývá potřeba program spustit. Jsou samozřejmě případy, kdy se o spuštění postará systém (Windows) nebo kdy virus využívá nějakou díru ve vzdáleně přístupném systému (třeba děravou službu RPC otevřenou do Internetu), ty jsou ale v menšině.

"Obecná špatnost" virů se týká čistě těch počítačových, z biologických virů jsou některé škodlivé (třeba HIV nebo H5N1), jiné ale z pohledu člověka užitečné, protože například hubí škodlivé bakterie (bakteriofágy). To je jen poznámka na okraj. Souhlasím s tím, že mají viry obecně negativní konotace.

Ta viralita silně copyleftových licencí je něco obdobného, jako třeba virální reklama. Pojem už je dost vzdálen původnímu významu, ale pořád tam je to, že jde o určitou formu "nakažlivosti" (bez negativního významu - tedy spíš by se mohlo hovořit o "přenosnosti"), že něco vstoupí do cizího "organismu" a že to něco nemůže efektivně fungovat samo o sobě (licence neaplikovaná na dílo je neživá). Názory na to mohou být ale samozřejmě různé.
Re: Re: Svobodné licence – pověry a mýty
Tomas 9. 04. 2014, 17:02:22
Odpovědět  Odkaz 
Souhlasím, že stejně jako u virů, se část počítačového kódu nefunguje sama o sobě. A že kopírování části programu pod GPL licencí může vyžadovat vydání pod stejnou licencí.

Jak už jsem zmínil v předchozím příspěvku, zabránit přenesení GPL licence je docela snadné. Stačí prostudovat daný kód a naučit se metody, které program používá. Copyright se vztahuje na text jako takový, nikoli na myšlenky a postupy v řešení daného úkolu. Z tohoto důvodu využití těchto postupů ve vlastním programu není vázano původním copyrightem (za předpokladu, že původní kód nebyl zkopírován).

Oblast, které se přenosnost GPL pravděpodobně týká nejvíce jsou knihovny programů. Pokud jsou licencovány pod GPL není je možné používat v proprietárních programech. Pro zvýšení rozšířenosti některých svobodných knihoven, vznikla licence LGPL, která umožnuje použití i v proprietárních programech.

Celkově si myslím, že tato přenosnost GPL je pro společnost rozhodně pozitivní, protože podporuje šíření svobodného software.
Apache Licence
pepa 5. 04. 2014, 01:21:05
Odpovědět  Odkaz 
Mohly by jste se prosim v pokracovani podrobneji venovat Apache Licenci?
Je velmi rozsirena u velkych projektu. Napr. Android a ted i cast otevreneho .NET, jak se pise na LE v clanku.
Proc ji pouzivaji? Co je na ni tak dobre/odlisneho od ostatnich?
Lukáš Jelínek Re: Apache Licence
Lukáš Jelínek 5. 04. 2014, 08:07:41
Odpovědět  Odkaz 
Mám to samozřejmě v plánu.
Re: Re: Apache Licence
Petr 27. 05. 2014, 20:52:32
Odpovědět  Odkaz 
Ještě by bylo, alespon stručně, vhodné probrat, čím jsou v protikladu restriktivní licence GPL a CDDL. Protože tomu rozumím jako hlavnímu problému začlenění ZFS do linuxu.

Přidat názor

Nejsou podporovány žádné značky, komentáře jsou jen čistě textové. Více o diskuzích a pravidlech najdete v nápovědě.
Diskuzi můžete sledovat pomocí RSS kanálu rss



 
 

Lukáš Jelínek

Lukáš Jelínek

Šéfredaktor LinuxEXPRESu a OpenOffice.cz. Vystudoval FEL ČVUT v oboru Výpočetní technika. Žije v Kutné Hoře a podniká v oblasti informačních technologií. Ve volném čase rád fotografuje, natáčí a stříhá video a také se věnuje (v Čechách poměrně málo známému) powerkitingu.


  • Distribuce: Debian, Kubuntu
  • Grafické prostředí: KDE
  • Hodnocení autora: ***

| proč linux | blog