přejít na obsah přejít na navigaci

Linux E X P R E S, Svobodné licence – pověry a mýty

IT Systems - Alza Media (Publero)

Svobodné licence – pověry a mýty

open_source_sw.jpg

Okolo svobodných licencí se vyskytuje celá řada pověr, polopravd a mýtů. Jejich šíření pak vyvolává zbytečnou nedůvěru k těmto licencím a k dílům, která jsou pod nimi poskytována. Pojďme se na některé z nich podívat.


reklama

Svobodný software nelze používat komerčně.

Opak je pravdou. Jednou ze základních svobod u svobodného softwaru (a všech ostatních svobodných děl) je právě možnost užití k jakémukoli účelu. Tím je řečeno, že lze takový software užívat i komerčně. Samozřejmě to neznamená, že by nebylo nutné vyhovět zákonům státu, kde se dílo používá – licenci nelze použít jako „alibi“ pro protizákonnou činnost.

Svobodný software nelze šířit za peníze.

Svobodná díla (včetně softwaru) za peníze šířit lze a běžně se tak děje. Neplatí se ale samozřejmě za poskytnutí licence, nýbrž za jiné služby spojené s šířením – třeba za vytvoření distribučního média, za přístup k serveru nebo za instalaci do počítače. Současně ale může kdokoliv, kdo takto dílo získá, šířit je zase dál, ať už zdarma, nebo za peníze.

Poznámka autora: Typickou ukázkou, jak to funguje, je Red Hat Enterprise Linux (RHEL). Ten je poskytován za peníze, přičemž se platí nejen za poskytování přístupu k distribučním balíčkům, nýbrž i za uživatelskou podporu. Prakticky totožnou linuxovou distribucí je CentOS lišící se od RHEL kromě názvu v zásadě jen tím, že k němu není poskytována garantovaná podpora. (Odnedávna se firma Red Hat na přípravě distribuce CentOS přímo podílí.)

Svobodný software může kdokoli upravit a špatnou úpravou poškodit dobré jméno produktu.

Faktem je, že svobodná díla může každý upravovat téměř dle libosti a upravené verze pak šířit. To ale neznamená, že by nebylo možné čelit zmíněné hrozbě. Název produktu není autorským dílem, vztahují se na něj jiná pravidla než na samotné dílo; zejména v případě zapsaných ochranných známek je možné (resp. je to dokonce povinností) název chránit určením podmínek, za kterých ho lze používat. Tedy lze typicky určit, že pokud chce někdo šířit upravené dílo, musí použít jiný název.

Poznámka autora: Asi nejznámějšími příklady jsou programy pod značkou Mozilla. Prohlížeč Mozilla Firefox a poštovní klient Mozilla Thunderbird se v některých linuxových distribucích (především Debian) jmenují Iceweasel, resp. Icedove. Je to právě proto, že tvůrci distribucí tyto programy modifikují – jde hlavně o úpravy provedené s cílem splnit Debian Free Software Guidelines – a Mozilla Corporation s jejich podobou nesouhlasí.

U svobodného softwaru se musejí zveřejňovat zdrojové kódy.

V případě tohoto mýtu jde zřejmě o promítnutí zavedené praxe do představy o právních aspektech licencí. Předně, ve většině případů není třeba zdrojové kódy poskytovat nikomu. To se týká veškerého užití pro vlastní potřebu (i ve prospěch jiných) a také většiny případů poskytování možnosti vzdáleného používání (na serveru; výjimkou jsou licence jako GNU AGPL). Jinak ale platí, že v souladu s licencemi a s jednou ze čtyř základních svobod je povinnost poskytovat zdrojové kódy jen tomu, komu se poskytuje spustitelná forma – zveřejňování není nutné.

Svobodný software je jako virus, nakazí svou licencí vše, s čím je spojen.

Tohle je pravda jen částečně. Ano, silně copyleftové licence (například GNU GPL) jsou takzvaně „virální“, tedy vynucují použití téže licence, případně i některé jiné (typicky novější verze), pro odvozená díla. Ovšem již slabě copyleftové licence – o těch permisivních nemluvě – nic takového nezpůsobují a není třeba se obávat nákazy danou licencí.

Svobodný software je naprosto bez záruky, a když nebude fungovat, nikdo neponese odpovědnost.

Je pravda, že klauzule o vyloučení odpovědnosti a vady a o neposkytnutí jakýchkoli záruk je standardní součástí všech běžných svobodných licencí. Pomiňme nyní to, zda právní řád té které země umožňuje se odpovědnosti zprostit (protože pokud to možné není, je situace z pohledu uživatele příznivější). Podívejme se ale na to, zda odpovědnost a záruky existují u proprietárních děl. Odpověď je jednoduchá: většinou nikoliv, a pokud ano, jen v míře nepatrné (například odpovědnost do výše škody 1 dolar).

Málokdo se pozastaví nad tím, že ve velmi rozšířeném proprietárním operačním systému existují řadu let neopravené chyby (tedy z právního pohledu „vady“). V softwaru prostě chyby bývají, ve složitém softwaru o to víc, a pokud bychom chtěli zaručit opak, vyšlo by to velmi draho.

Poznámka autora: Někde je opravdu nutné chyby v maximální míře eliminovat – v řídicích jednotkách dopravních prostředků (zejména v letectví), v systémech pro jaderná zařízení apod. Tam lze ale akceptovat i velmi vysokou cenu, která je s návrhem, implementací a ověřováním takového softwaru spojena; navíc je pak samozřejmě vždy snaha mít software co nejmenší, aby se náklady udržely v únosných mezích.

Pokud někdo žádá řešení chyb v rychlém čase a případně i odpovědnost za způsobené škody, může je dostat úplně stejně u proprietárního i svobodného softwaru. U řady svobodných programů tvůrci přímo nabízejí formou placené služby podporu s definovanou úrovní (SLA). Výhodou oproti proprietárnímu softwaru je však to, že takovou podporu může poskytovat kdokoliv, bez závislosti na původním tvůrci (který se třeba rozhodl, že už software dále vyvíjet ani podporovat nebude).

Svobodná díla tvoří jen nadšenci. Žádná seriózní firma by do ničeho takového nešla.

Většinu nejpoužívanějšího svobodného softwaru vyvíjejí velké firmy, například IBM, Intel, Oracle, Red Hat, Google, Samsung, Cisco a mnoho a mnoho dalších. Jindy se takové firmy podílejí na vývoji a další podpoře alespoň finančně. Kdo nevěří, může se podívat například do statistik příspěvků do linuxového jádra nebo do seznamů členů neziskových organizací, které stojí za jednotlivými softwarovými projekty. Kdyby to pro dané firmy nebylo výhodné (ať už přímo nebo nepřímo), pravděpodobně by do toho své peníze neinvestovaly.

Na svobodném softwaru se nedá vydělat.

V případě svobodného softwaru odpadají náklady na pořízení softwaru (na licence) a také na správu licencí (kontrolu užívání v souladu s licencí, výběr optimálního licenčního modelu atd.). To ostatní zůstává, a je tedy obchodní příležitostí. Samozřejmě lze namítnout, že tyto služby může poskytnout kdokoliv. To je sice pravda, nicméně firma, která software přímo tvoří, bude vždy ve výhodě.

U svobodných děl odpadá jeden ze způsobů, jak na nich vydělávat – tedy poskytováním licencí za úplatu. Ovšem všechny ostatní způsoby zůstávají, dokonce může někdy částečně zůstat i to poskytování licencí (duální licencování, viz dále). Ve firmách, organizacích a veřejné správě jsou náklady na licence jen menší složkou celkových nákladů na software. Větší podíl mají jiné náklady – instalace, customizace (přizpůsobení, adaptace), školení, správa softwaru i licencí, pořizování nutného hardwaru a podpůrné služby.

Poznámka autora: Opět se lze podívat na již zmíněný Red Hat Enterprise Linux. Celou škálu služeb může k témuž systému (dostupnému jako CentOS) poskytnout kdokoliv, přesto je to právě firma Red Hat, která „bere téměř vše“ a utrží za to více než miliardu dolarů ročně (se započtením dalšího softwaru, kde je situace obdobná).

Další možností je duální licencování známé třeba z databáze MySQL, knihovny Qt nebo implementace prostředí Java. Pokud někdo nechce nebo nemůže využít svobodnou licenci, má možnost získat proprietární licenci za úplatu. Častým modelem je také poskytnutí základního systému pod svobodnou licencí a doplňkových modulů s licencí proprietární; alternativně existuje paralelně svobodná verze („komunitní“) a proprietární doplněná o další funkce.

Proč to firmy takhle dělají, proč nemají pouze proprietární verzi? Svobodný software lze poměrně snadno dostat k velkému počtu uživatelů, kteří tak mohou odhalit, a často i přímo opravit chyby. Jakmile se takto software etabluje mezi uživateli, lze k němu nabízet doplňkové služby, placené úpravy na míru, tvorbu na něm založených řešení atd.

Poznámka autora: Výhodou může být i důvěra uživatelů v to, že ho software nešpehuje, že v něm nelze snadno skrýt nějaká zadní vrátka apod. Umožňuje to dostupnost zdrojového kódu, který lze prozkoumat (což samozřejmě nemusí uživatel dělat sám, může si objednat nezávislý audit).

Jak je to s jednotlivými licencemi?

Příště se blíže podíváme na první konkrétní licence – jaká práva zaručují, a jaké povinnosti naopak ukládají. Bude to skupina těch zřejmě nejpoužívanějších, tedy copyleftové softwarové licence GNU GPL, LGPL a AGPL. Právě tyto licence (resp. hlavně klasická GPL) jsou ztělesněním původních představ o svobodě softwaru.

Nahoru

(Jako ve škole)
Průměr: 1,00 | Hodnotilo: 14
 

Top články z OpenOffice.cz

Lukáš Jelínek

Lukáš Jelínek

Šéfredaktor LinuxEXPRESu a OpenOffice.cz. Vystudoval FEL ČVUT v oboru Výpočetní technika. Žije v Kutné Hoře a podniká v oblasti informačních technologií. Ve volném čase rád fotografuje, natáčí a stříhá video a také se věnuje (v Čechách poměrně málo známému) powerkitingu.


  • Distribuce: Debian, Kubuntu
  • Grafické prostředí: KDE
  • Hodnocení autora: ***

| proč linux | blog