přejít na obsah přejít na navigaci

Linux E X P R E S, Kolektivní správa autorských práv: Historie a počátky regulace

Kolektivní správa autorských práv: Historie a počátky regulace

dolary.jpg

Když se řekne „kolektivní správa autorských práv“, málokomu je hned jasné, o co jde. Ovšem pokud se hovoří o „autorských poplatcích“, „poplatcích za hudbu“, „desátcích“ nebo případně i „výpalném“, je situace už podstatně jasnější a s někým dokonce začnou (často oprávněně) cloumat emoce. Přečtěte si první díl seriálu.


reklama

Tento článek vyšel v magazínu Open source & praxe 3/2012 a vznikl v srpnu 2012. Odborný čtvrtletník Open source & praxe vydává obecně prospěšná společnost Liberix, která se stará také o LinuxEXPRES a další weby. Magazín je určen vedoucím pracovníkům, lídrům a inovátorům a jeho smyslem je prosazovat myšlenky open source a otevřenosti v informačních technologiích. Pokud se vám tento projekt líbí, můžete ho podpořit zakoupením PDF v e-shopu. Utržené peníze pokryjí náklady na výrobu a distribuci.

Peníze odváděné kolektivním správcům vídáme jako samostatnou položku (v hodnotě několika korun, ale někdy i podstatně více) na účtence při nákupu DVD nosičů, paměťových karet, tiskáren, DVD rekordérů a podobně, například hoteliérům ale každý měsíc řádně provětrávají bankovní účet. Proto stojí za to, podívat se na oblast okolo kolektivní správy podrobněji a pokud možno bez emocí.

Současné, u nás platné pojetí autorského práva je založeno na jednoduché tezi: „Za každé užití/rozmnožování/šíření díla se platí.“ V některých případech se platí přímo autorovi nebo vykonavateli autorských či jiných podobných práv. To je třeba případ autorských honorářů placených autorům novinových článků nebo ceny hudebních nosičů.

Pak ale existuje řada případů, kdy je tomu jinak. Tam spadá například provozování hudby na veřejnosti – i za něj se platí, ale ne přímo, nýbrž prostřednictvím tzv. kolektivních (též hromadných) správců. Posledním stupněm je rozmnožování díla pro vlastní potřebu. Za něj jako takové se nic neplatí, ale vybírá se „náhradní odměna“ v ceně určitého zboží a služeb, ať již mají při svém používání s autorskými díly něco společného, či nikoli.

Je takové pojetí logické, výhodné a spravedlivé? Odpovědí může být mnoho. Začněme tedy pohledem do historie – přímo ke kořenům.

Historie ochrany autorských a příbuzných děl

V dávných dobách nic jako „autorské právo“ neexistovalo. Tedy ne, že by neexistovalo umění nebo tvůrčí vyjadřování vůbec – přestože se nám občas někdo pokouší namluvit něco jiného [1]. Archeologické nálezy (sošky, jeskynní malby, obrazce vytesané do kamene apod.) svědčí o tvorbě již v hlubokém pravěku. Lidé tedy „odjakživa“ tvořili, v podstatě sami od sebe, bez hmotné motivace.

Následně, nejpozději ve starověku, již byla tvůrčí činnost předmětem obchodu, ať již směnného či peněžního. Platilo se jak za díla výtvarná, tak i „múzická“ (název pochází z řecké mytologie; Múzy zde byly bohyně těchto umění), čili živých umění. To neznamená, že by se již netvořilo „pro vlastní tvorbu“, ale že se tvorba stala činností, kterou si člověk mohl zajišťovat obživu. Samozřejmě za předpokladu, že někdo jeho díla kupoval, resp. že byl někdo ochoten platit například za divadelní představení.

Tak to fungovalo až do vynálezu knihtisku. Do té doby znamenalo rozmnožování knih nebo jiných psaných děl vše přepisovat ručně (což sice ve starověku mohli dělat otroci, ale i tak to nebylo jen tak). Knihtisk však radikálně snížil náročnost tohoto rozmnožování, zrychlil ho a zlevnil. Najednou bylo možné stejné dílo rozšiřovat v mnoha exemplářích, což bylo dosud prakticky neproveditelné.

Počátky regulace a monopolu

První snahy o regulaci rozmnožování děl a rozšiřování rozmnoženin však nevyšly od autorů, jak by mohlo někoho napadnout. Byly to církve a státy, kdo chtěl dostat hromadný tisk pod kontrolu. Zřejmě prvním velkým aktem tohoto druhu byla bula papeže Alexandra VI. z roku 1501, která zakazovala nepovolené rozmnožování písemných děl. Ještě o něco dříve, a to v roce 1486, začala tisk regulovat Benátská republika.

Začátkem 16. století se podobný přístup objevil v Anglii a Francii. Tiskaři zde získávali na určitou dobu (např. dva roky) monopol na tisk pro určitou oblast. Podobalo se to jiným monopolům (například na výrobu piva nebo vína), jež panovníci v té době udělovali.

V Anglii to vyvrcholilo monopolem, který získal tamní cech papírníků (z něhož se později stal i cech tiskařů a dalších profesí souvisejících s rozmnožováním knih). Fungovalo to tak, že dílo vytištěné některým ze členů cechu (ke kterým kromě tiskařů patřily i dvě univerzity) nesměl tisknout žádný jiný člen. Nečlenů se omezení netýkalo. Tehdy se zrodilo slovo „copyright“, které vycházelo z práva na kopírování určité knihy.

Skutečným přelomem a krokem ke dnešní podobě autorských a příbuzných práv byl rok 1710. Britský parlament totiž v roce 1694 neprodloužil monopol tiskařů na rozmnožování knih, a ti se ho snažili znovu prosadit. Když neuspěli, přišli s novým přístupem: zdůrazňováním prospěchu pro autory, pro něž původní, vydavatelům nakloněný systém výhodný nebyl. Tento přístup byl právě roku 1710 parlamentem schválen a vzniklo tak první autorské právo dnešního typu.

Zákon z roku 1710 poskytoval autorům a vydavatelům monopol na dobu 14 let, během které měli výhradní právo s dílem nakládat. Tuto dobu bylo možné prodloužit o dalších 14 let. Poté monopol vypršel a dílo se stalo volným. Podobné zákony se postupně objevovaly i v dalších zemích, byť s různými odlišnostmi. Postupem času také narůstala doba, po kterou platil kopírovací monopol. Rozšiřovaly se i oblasti, na něž se vztahoval – logicky už proto, že byly vynalézány nové technologie (umožňující záznam, reprodukci a šíření nejprve obrazu, pak zvuku atd.).

Sjednocování a spolupráce

Po době velké roztříštěnosti legislativ různých zemí a jejich vzájemného neuznávání bylo zahájeno sjednocování. Symbolickým začátkem byla Bernská úmluva z roku 1886; pak následovala řada jejích revizí, které znamenaly čím dál těsnější sepětí legislativ a větší mezinárodní spolupráci. Česko se k Bernské úmluvě připojilo jako součást Rakouska-Uherska, po vzniku samostatného Československa samozřejmě již k dalším dohodám přistupoval nový stát.

Vznikly i další podobné dokumenty: Všeobecná úmluva o autorském právu, Úmluva o zřízení světové organizace duševního vlastnictví (WIPO), Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových snímků a rozhlasových organizací (Římská úmluva) a Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS). Patří mezi ně i Obchodní dohoda proti padělatelství (ACTA) , která sice byla stranami dohody podepsána, nebyla však zatím (a zřejmě ani nikdy nebude) ratifikována ve všech zemích ani v Evropském parlamentu a tedy nevstoupí v platnost.

Seriál bude pokračovat za týden.

Nahoru

(Jako ve škole)
Průměr: 1,00 | Hodnotilo: 2
 

Top články z OpenOffice.cz

Přidat téma diskuse

Nejsou podporovány žádné značky, komentáře jsou jen čistě textové. Více o diskuzích a pravidlech najdete v nápovědě.
Diskuzi můžete sledovat pomocí RSS kanálu rss



 
 

Lukáš Jelínek

Lukáš Jelínek

Šéfredaktor LinuxEXPRESu a OpenOffice.cz. Vystudoval FEL ČVUT v oboru Výpočetní technika. Žije v Kutné Hoře a podniká v oblasti informačních technologií. Ve volném čase rád fotografuje, natáčí a stříhá video a také se věnuje (v Čechách poměrně málo známému) powerkitingu.


  • Distribuce: Debian, Kubuntu
  • Grafické prostředí: KDE
  • Hodnocení autora: ***

| proč linux | blog



Public Relations

Extrémní virtuální servery s SSD úložištěm

Pojmy, jako jsou cloud a virtualizace, na nás v dnešní době vykukují zpoza každého rohu. A není divu. Služby založené na virtualizaci fyzického hardwaru se těší velké oblibě a často jsou vnímány jako levnější alternativa k fyzickému serveru. Dedikované virtuální servery od Coolhousingu jsou však jiné.

Pokračování ...