Embarcadero
přejít na obsah přejít na navigaci

Linux E X P R E S, Placení autorských poplatků z GUI

IT Systems - Alza Media (Publero)

Placení autorských poplatků z GUI

dolary.jpg

Atmosféru konce léta pořádně rozvířila zpráva o tom, že jeden z kolektivních správců autorských práv začal vybírat poplatky za užívání grafických uživatelských rozhraní. Jaké je pozadí této skutečnosti a má OOA-S na „desátek“ skutečně právo?


reklama

Plaťte z GUI

7. září 2011 se v novince na LinuxEXPRESu objevila informace, že se v diskusích na portálech distribuce Ubuntu a České pirátské strany řeší praktiky sdružení OOA-S (Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl), které požaduje od provozovatelů internetových kaváren poplatky za poskytování grafického uživatelského rozhraní (GUI) hostům těchto kaváren. Poplatky si nárokuje i v případech, že je v kavárnách používán pouze software poskytovaný pod svobodnými licencemi.

V souvislosti s tím vyvstává řada otázek:

  1. Proč s tím začali?

  2. Proč s tím začali zrovna teď?

  3. Má někdo právo (vůbec) vybírat takové poplatky?

  4. Má právo tyto poplatky vybírat zrovna OOA-S?

  5. Má právo kdokoli vybírat tyto poplatky i u svobodného softwaru?

  6. Pokud takové právo existuje, mohou se o výnosy z nich přihlašovat i autoři GUI šířených pod svobodnými licencemi?

  7. A pokud ano, jak by se měly tyto výnosy rozdělovat?

Tedy otázek je mnoho, porůznu spolu souvisejí, ale odpovědi se na ně hledají dost obtížně. V následujících odstavcích se pokusím nastínit pozadí celých událostí a jak k tomu všemu přistupovat. Připomínám, že nejsem právník, takže výklad některých věcí nemusí být úplně dokonalý. Navíc jsme na začátku vývoje událostí, a teprve rozsudky soudů mohou vytyčit koridor, v němž se budeme pohybovat.

Ilustrační foto

Stručně o kolektivní správě autorských práv

Princip kolektivní správy

Kolektivní správa autorských práv není nic nového. Existuje už mnoho desetiletí prakticky na celém světě (zejména v té vyspělé části) a může mít různé podoby. Společné má to, že autory různých děl při výkonu jejich práv zastupuje nějaká organizace, ať již založená a řízená těmito autory, nebo existující samostatně. Týká se to i práv příbuzných k právu autorskému, tedy například práv výkonných umělců.

Z pohledu toho, kdo chce užít dílo zastupovaného autora, to znamená, že nejedná s autorem, nýbrž s kolektivním správcem, který ho zastupuje. Pro obě strany je to samozřejmě jednodušší, než kdyby jednal každý s každým. To jsme ale ještě pořád na úrovni klasického dobrovolného obchodního vztahu.

Již v poměrně dávné minulosti bylo ale v řadě států (a seskupení států) rozhodnuto, že některé oblasti užití děl budou kolektivními správci spravovány povinně. V praxi to znamená, že nějaká organizace nebo více organizací zastupuje autory v určitých situacích vždy, bez ohledu na vůli takových autorů. Typicky jde o oblasti, kde by bylo pro autora i uživatele děl technicky a administrativně složité, pokud by spolu měli jednat přímo.

Mnohdy to bývá tak, že pro danou oblast může vykonávat kolektivní správu pouze jediný správce. Například v Česku tento monopol (udílený pro oblast rozmnožování díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu a pro oblast půjčování originálů a rozmnoženin vydaných děl) uděluje ministerstvo kultury. Může existovat pro stejnou oblast více správců, ale jeden, ten „vyvolený“, vše zastřešuje (viz dále).

Zřejmě nejkontroverznější oblastí působení kolektivních správců je již zmíněný výběr a rozdělování poplatků za užití díla pro osobní potřebu. Jsou to ty známé poplatky z hudebních a datových nosičů, z tiskáren, kopírek apod. Vybírané peníze přímo nesouvisí s užíváním autorských děl (jsou právně vázány na určité výrobky či služby) a rozdělují se pak zastupovaným autorům v poměru, který se obvykle odvozuje od poměru známých užití jejich děl.

Kolektivní správci v Česku

V České republice působí několik kolektivních správců, z nichž někteří existují již dlouho (a přežili i desítky let totality), jiní vznikli poměrně nedávno. Jedná se o tyto správce:

Kromě těchto správců existují i další kolektivní správci, kteří však nemají přidělen monopol na „výběr poplatků“, a proto pouze rozdělují peníze vybrané výše uvedenými správci (v rámci povinné správy). Výše uvedení správci vykonávají též agenturní činnost, tedy zastupování autorů mimo oblast kolektivní správy. Ještě je třeba připomenout, že kolektivní správce může využívat i zprostředkovatele, takže pak uživatel přichází do styku jen se zprostředkovatelem, ne přímo se správcem (např. za OAZA vybírá poplatky INTERGRAM).

Dlužno říct, že zatímco některé organizace existují velmi dlouho (např. OSA již od roku 1919), jiné (GESTOR, OAZA) jsou tu relativně krátce a zrovna OAZA vděčí za svou současnou pozici teprve soudnímu rozsudku z roku 2005, kdy jí ministerstvo kultury udělilo oprávnění o rok později.

Pokusy o ustanovení kolektivní správy práv k softwaru

Software je v českém autorském zákoně chráněn jako dílo literární – a to v případě, že je „autorovým vlastním duševním výtvorem“. Zatím nejsou práva k softwaru spravována kolektivně, to však neznamená, že by nebyly v minulosti pokusy takovou správu zavést. Autorský zákon totiž sice přímo nestanovuje povinnou kolektivní správu v této oblasti, současně ji ale ani obecně nevylučuje, s poukazem na situaci, kdy by „jiný než kolektivní výkon těchto práv byl neúčelný“.

O tom, zda to je či není neúčelné (vykonávat práva jinak než kolektivní správou), rozhoduje ministerstvo kultury. A to již rozhodovalo o žádosti, kterou se někdo (viz dále) domáhal ustanovení do pozice kolektivního správce pro oblast softwaru.

O hrozbě kolektivní správy se poměrně vydatně hovořilo již v době schvalování dnešního autorského zákona (byť tento od té doby doznal řady změn). Dopadla by především na svobodný software, protože je postaven na diametrálně odlišném konceptu, než na jakém stojí kolektivní správa autorských práv.

K této hrozbě se v tehdejší době vyjadřovali Lucie Rambousková a Stanislav Polčák, článků a dalších prací jsme mohli na toto téma číst nemálo. Jistě si leckdo vzpomene na někdejší udavačský web zatepla.cz a na „reakční“ zastudena.cz, vytvořený lidmi okolo firmy MIRONET, včetně právě zmíněné Lucie Rambouskové.

Je-li vám jméno Stanislava Polčáka povědomé, pak asi docela oprávněně. Nyní je poslancem za TOP 09+STAN a místopředsedou hnutí Starostové a nezávislí.

Bylo to právě sdružení ZASTUDENA.cz, které v dubnu 2001 požádalo na ministerstvu kultury o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy pro oblast softwaru. Tím odstartovalo dlouhý řetěz právního „ping-pongu“ končícího až téměř v dnešních dnech. Po prvotním zamítnutí žádosti podalo rozklad, ani s ním však neuspělo. O následné žalobě rozhodoval vrchní soud tak dlouho, že Nejvyšší správní soud vše zrušil a vrátil věc k novému posouzení na ministerstvo kultury.

Následovalo opětovné zamítnutí, rozklad (tentokrát úspěšný – ministr Pavel Dostál vrátil věc k dalšímu řízení) a další zamítnutí. Argumentem pro toto zamítnutí bylo, že „autorský zákon chrání pouze strojový a zdrojový kód počítačového programu, a nikoliv výsledek zobrazení počítačového programu na obrazovce počítače (označované též jako komunikační rozhraní či uživatelské rozhraní či tzv. look and feel)“ a že „kolektivní správa práv k počítačovým programům je sice teoreticky možná, nicméně povinná kolektivní správa v podstatě nepřipadá v úvahu a dobrovolná kolektivní správa je neúčelná“.

Další rozklad (neúspěšný) a další žaloba (tentokrát k pražskému Městskému soudu), opět neúspěšná. (Sdružení ZASTUDENA.cz se mezitím přejmenovalo na „Bezpečnostní Softwarová Asociace – Svaz softwarové ochrany“.) Celý řetězec skončil opět u Nejvyššího správního soudu, tentokrát pro kasační stížnost podanou žalobcem. NSS v únoru letošního roku stížnost zamítl, ovšem, než tak učinil, požádal Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) o rozhodnutí o předběžné otázce (aby získal autoritativní výklad směrnice 91/250/EHS).

Rozsudek Soudního dvora, reakce OOA-S

Soudní dvůr se postavil k věci tak, že podle něj uživatelské rozhraní k programu není vyjádřením díla podle směrnice 91/250/EHS, nicméně „nevyloučil, že uživatelské rozhraní může být autorským dílem ve smyslu směrnice 2001/29/ES“ (stanovisko Generálního advokáta SDEU). Rozsudek byl vyhlášen 22. prosince 2010, hned vzápětí oznámila OOA-S, že s odkazem na tento fakt zahajuje kolektivní správu v této oblasti a následně začala obesílat provozovatele internetových kaváren.

Jenže co vlastně SDEU řekl? Že uživatelské rozhraní není počítačovým programem (resp. vyjádření počítačového programu), nicméně může obecně být jiným chráněným autorským dílem – ovšem jen v případech, kdy rozhraní nebo jeho složky nejsou determinovány technickou funkcí.

Dlužno říct, že například Britové budou možná mít z takového postoje SDEU ještě mnohem větší vrásky než Češi. Jak totiž podotkl advokát Aleš Roztočil v EU LEGAL NEWS, členské státy Evropské unie, které využívají právní koncept common law, mají těžkosti s tím, jak se s „novou“ kategorií autorských děl vůbec vypořádat.

Má na to OOA-S právo?

OOA-S je kolektivním správcem, který je držitelem oprávnění k výkonu kolektivní správy pro autory oboru výtvarného a oboru architektonického. Že „ihned skočil“ po možnosti inkasovat peníze za „pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla“, je v zásadě logické, ostatně jsme byli již v minulosti svědky velmi aktivního přístupu kolektivních správců. Jenže takový postup lze považovat za přinejmenším kontroverzní – je totiž potřeba se vypořádat hned s několika otázkami.

(Kdy) je GUI autorské dílo?

V rozsudku SDEU se lze dočíst, že uživatelské rozhraní „může být“ autorským dílem, ne však, že jím je vždy. Takový postoj je i v souladu s obecným zakotvením autorského díla v české legislativě, který jako podmínku ochrany stanovuje, že dílo musí být „jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora“. Proto si lze představit, že by GUI mohlo být v konkrétním případě autorským dílem, ale také jím být nemusí.

To ale platí zcela obecně. Může být klika autorským dílem? Ano, může. Může jím být cihla, popelník, řadicí páka? Může. Přesto nelze automaticky tvrdit, že takovým dílem (vždy) je. Totéž lze vztáhnout i na grafické uživatelské rozhraní. Jak se liší panel s tlačítky, zobrazený na počítačovém monitoru, od podobně vypadajícího panelu třeba na palubní desce auta?

Pustím se na tenký led, pokud budu tvrdit, že ve většině případů GUI prostě autorským dílem není, protože je determinováno technickou funkcí, tedy ovládáním programu, ke kterému přísluší. A že tím spíš to vynikne v situaci, kdy si uživatel může GUI doslova „překopat“ podle svých přestav, poskládat si panely z tlačítek a různě si je umístit na ploše obrazovky. Ovšem zatím žádný závazný výklad nemáme, proto se lze přiklonit k jednomu či druhému extrému, anebo někam mezi.

Výklad OOA-S je však zjevně přesně opačný. V návrhu smlouvy, který rozesílá provozovatelům internetových kaváren, totiž výslovně říká, že „díla grafického uživatelského rozhraní, která ve své provozovně provozovatel zpřístupňuje veřejnosti, se vyznačují vysokou kvalitou grafické (autorské) tvorby.“ Jde o přístup velmi odvážný, protože OOA-S zcela paušálně řadí GUI do kategorie autorských děl, aniž má jakékoli informace o tom, co na daných počítačích doopravdy běží.

Je provoz internetové kavárny „pronájmem rozmnoženiny díla“?

Další otázka je podobně složitá. Ovšem zatímco úvahy o té předchozí se pohybují skoro výhradně v rovině posuzování jedinečnosti tvůrčí činnosti, tady už zabředáváme více do oblasti práva. Autorský zákon říká, že „pronájmem originálu nebo rozmnoženiny díla se rozumí zpřístupňování díla ve hmotné podobě za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu poskytnutím originálu nebo rozmnoženiny díla na dobu určitou.“ Důležitý je proto výklad této definice.

O zpřístupňování díla se zde jedná (pokud budeme GUI považovat za dílo), za účelem hospodářského/obchodního prospěchu také. Ovšem je to zpřístupňování „ve hmotné podobě“ či není? Těžko říct. Hmotnou podobou lze určitě mínit výtisk, výlisek, odlitek či co já vím jiného, ale lze tak hovořit o zobrazování na monitoru počítače?

Výběr poplatků versus svobodný software

Za předpokladu, že by se skutečně jednalo o autorské dílo a že by skutečně docházelo k pronájmu jeho rozmnoženiny, je potřeba se vypořádat s tím, že jde o svobodný software. Tady je to bohužel poměrně jednoduché. Použitá licence nemá nic společného s oprávněním kolektivního správce inkasovat peníze.

Podobné je to v oblasti hudby. Pozvete si do restaurace kamaráda, který tam hraje na kytaru své písně – přestože svá díla poskytne třeba pod Creative Commons, OSA chce zaplatit, protože jde prostě o veřejné provozování hudby. Tečka. Zde existuje sice možnost za určitých okolností poplatky neplatit, ale to už záleží na libovůli správce a obecně to být nemusí.

Proto OOA-S nemusí vůbec zajímat, že má někdo v internetové kavárně třeba Linux a vše jsou svobodná díla. Prostě si řekne o poplatek a hotovo. Nebo může říci: „Ano, nemusíte platit. Ale dodáte nám od každého počítači seznam veškerého softwaru s GUI a každou změnu budete hlásit šest týdnů předem. A pokud něco uděláte špatně, zaplatíte dvojnásobek běžné sazby, a to i zpětně.“

Může se tvůrce svobodného programu přihlásit o odměnu?

Kolektivní správci samozřejmě peníze nevybírají pro sebe (přestože určitá část padne na jejich provoz), nýbrž je rozdělují autorům. Způsob rozdělení určuje částečně zákon, částečně si ho správci upravují sami. Typický způsob (používaný například u hudby) je takový, že u známých užití děl (ví se, že se někde hrály určité skladby) se peníze dělí v poměru podle počtu užití, jde o tzv. adresné odměny. Zbývající peníze – tedy například vybrané prodeje z hudebních nosičů – se pak rozdělí v zásadě ve stejném poměru (neadresné odměny).

U placeného softwaru by to zde bylo poměrně jednoduché. Tvůrce by ohlašoval všechna vytvořená díla s GUI, podle evidence programů u uživatelů by se to pak rozpočítalo. Jenže už u freewaru nastává problém, protože to přináší tvůrci administrativní zátěž, která bude těžko vykoupena penězi z vybraných poplatků.

Totéž platí i pro svobodný software, kde se vše ještě velmi zásadně komplikuje tím, že autorů jediného programu mohou být spousty, přičemž ne každý se podílí na GUI a ne každý, kdo se podílí na GUI, se na něm podílí ve smyslu tvorby autorského díla. Čili je to oblast z hlediska úvah velmi zajímavá (zejména, pokud se do toho zavede ještě mezinárodní kontext), nicméně jsem velmi skeptický vůči tomu, že by autoři svobodného softwaru mohli cokoli získat (leda za cenu drakonické administrativní zátěže).

Čili autor svobodného softwaru se u OOA-S přihlásit může, odměnu však může očekávat dost těžko. Už proto, že si nedokážu představit použitelný mechanismus rozdělování odměn takovým autorům. Ani OOA-S v tom zjevně nemá příliš jasno.

Platit, či neplatit?

Samozřejmě na závěr článku asi leckdo očekává jednoznačnou radu, zda má (v případě, že například provozuje internetovou kavárnu a OOA-S se domáhá peněz) něco platit či nikoliv. Takovou jednoznačnou radu však dát nemohu. Těch „neznámých v rovnici“ je mnoho a alespoň částečné vymezení v nedohlednu.

Osobně bych však, pokud by se mi podobná situace přihodila, kolektivnímu správci nic neplatil, protože se nedomnívám, že by běžně používaná GUI u programů byla autorskými díly. Jak jednotlivé prvky GUI, tak jejich uspořádání, jsou u drtivé většiny programů téměř nebo zcela identické, přinejmenším v rámci určité kategorie programů. Mělo-li by se za „pronájem“ takového GUI platit, musely by podle stejného klíče platit třeba autopůjčovny nebo pronajímatelé bytů – a to už působí zcela absurdně již na první pohled.

Autorem obrázku v úvodu článku je Andrew Magill, zveřejněno pod licencí Creative Commons BY.

Nahoru

(Jako ve škole)
Průměr: 1,08 | Hodnotilo: 25
 

Top články z OpenOffice.cz

Přidat názor

Nejsou podporovány žádné značky, komentáře jsou jen čistě textové. Více o diskuzích a pravidlech najdete v nápovědě.
Diskuzi můžete sledovat pomocí RSS kanálu rss



 
 

Lukáš Jelínek

Lukáš Jelínek

Šéfredaktor LinuxEXPRESu a OpenOffice.cz. Vystudoval FEL ČVUT v oboru Výpočetní technika. Žije v Kutné Hoře a podniká v oblasti informačních technologií. Ve volném čase rád fotografuje, natáčí a stříhá video a také se věnuje (v Čechách poměrně málo známému) powerkitingu.


  • Distribuce: Debian, Kubuntu
  • Grafické prostředí: KDE
  • Hodnocení autora: ***

| proč linux | blog