přejít na obsah přejít na navigaci

Linux E X P R E S, Komentář: Jinde to jde. Proč tedy ne u nás?

IT Systems - Alza Media (Publero)

Komentář: Jinde to jde. Proč tedy ne u nás?

open_source_sw.jpg

Neuplyne týden, abychom se nedozvěděli o nějakém úspěšném nasazení svobodného softwaru ve veřejné správě. Má to ale háček – téměř vždy se to týká cizího státu. Proč se s něčím takovým nesetkáváme také v Česku?


reklama

Stále nové zprávy...

Každý, kdo pravidelně čte například LinuxEXPRES nebo OpenOffice.cz, to zná. Řecké školy využívají Epoptes, ty varšavské dostanou počítače s Ubuntu, veřejné zdravotnictví ve španělském společenství Extremadura migrovalo na Linux, město Toulouse přešlo na LibreOffice. To je jen pár příkladů z poslední doby – jinak si každý jistě vzpomene třeba na francouzské četnictvo nebo švýcarskou justici.

Co má tohle všechno společného? Jsou to zprávy o nasazení svobodného softwaru ve veřejné správě, resp. ve veřejném sektoru obecně (tedy například včetně školství, zdravotnictví a sociálních služeb). A jsou to zprávy ze zahraničí, konkrétně většinou ze států, s nimiž sdílíme nejen evropský kontinent, ale také Evropskou unii.

Velká spokojenost panuje například ve Francii, kde se svobodný software používá ve veřejné správě již dlouho a rozsáhle.

Pokud je řeč o téže kategorii softwaru u nás, v České republice, obvykle se týká sféry soukromé, tedy firem a neziskových organizací. V souvislosti s veřejnou správou čteme spíše o zadávání stamilionových softwarových zakázek stále stejným dodavatelům, bez vyhlášení otevřené soutěže, často s odůvodněním „autorskými právy“. Další zprávy se nesou ve znamení všelijakých „memorand porozumění“, „výhodných rámcových smluv“ a tak podobně.

Jinde to jde

Hovořit o tom, jaké výhody přináší nasazování svobodného softwaru (a otevřených formátů dokumentů, otevřených komunikačních protokolů...), je asi zbytečné. Jsou tu samozřejmě i nevýhody, o kterých je potřeba vědět. Ovšem to je téma na jiné články, teď jde o něco jiného.

V řadě států – a jsou to státy „západní“, ke kterým naši občané i politici často vzhlížejí jako k našim vzorům – se ve veřejném sektoru svobodný software nasazuje zcela běžně. A co víc: politické reprezentace, a to často jednomyslně (napříč politickým spektrem), schvalují celé strategie založené na využití tohoto druhu softwaru.

Například Velká Británie nedávno schválila využití formátu ODF (Open Document Format – mezinárodní standard ISO/IEC 26300) jako standardního formátu dokumentů ve veřejné správě. Bernský kanton ve Švýcarsku schválil zákon, podle něhož mají být zdrojové kódy řešení pro veřejnou správu otevřené, ledaže bude náležitě zdůvodněno, proč tomu tak není.

Důvody, které k tomu politiky oněch států vedou, jsou různé. Počínaje snížením nákladů, přes větší transparentnost a otevřenost vůči občanům, až například po soulad s vlastní filozofií a ideologií. Faktem ale je, že to jde a že reálné výsledky se skutečně dostavují.

Proč to nejde u nás?

Nelze tak úplně říci, že by se svobodný a open-source software u nás ve veřejné správě a obecně veřejné sféře vůbec nepoužíval. Ovšem někde nejenže se nepoužívá, nýbrž je odpor proti němu vysloveně urputný a politici či úředníci vymýšlejí až bizarní důvody, proč ho nelze použít (mezi ně patří třeba i „požadavek dodavatele softwaru“).

Proč tomu tak je? Ponechme stranou často vyslovovaný důvod – tedy že za tím jsou nějaké úplatky, ať už přímé nebo nepřímé. Někdy v tom opravdu mohou být, ale ve většině případů dost těžko. Je tedy třeba pátrat dál.

Strach z neznámého

Klasické schéma proprietárního softwaru je na první pohled relativně jednoduché (ve skutečnosti není, ale to teď není důležité). Buď se koupí jakási krabice, nebo se pořídí alespoň nějaký „papír“ (multilicence), anebo se objedná a zaplatí implementace a potom se platí nějaký pravidelný poplatek za podporu.

Ovšem u svobodného softwaru je ten model tak trochu „neuchopitelný“. Pravidelný poplatek za podporu se u něj vyskytuje sice také, ale… jak že je to s počtem instalací? Opravdu to jde dát na libovolný počet počítačů? A když to nebude fungovat, kdo to vyřeší?

Na všechny takové otázky lze samozřejmě poměrně snadno odpovědět. Ale často nemá kdo odpovědět a ty otázky ani nejsou vysloveny, ukrývají se kdesi v lidech, kteří o věcech rozhodují. Pak je samozřejmě předem jasné, jak to dopadne.

Špatné pochopení

V souvislosti s open-source se často hovoří o práci dobrovolníků. Ta je sice důležitým elementem v celé mozaice, ale bývá právě tím kamenem úrazu při pokusech o nasazení ve veřejné správě. Vrhá to pak na tuto kategorii softwaru špatné světlo, ve smyslu „amatérství“, nedotaženosti nebo neodpovědnosti.

Přitom ve skutečnosti nemá licence softwaru naprosto nic společného s tím, kdo software vytváří a zda jde o dobrovolnou práci (nehledě na to, že na ní není nic špatného) nebo o práci za peníze. Stejně tak nemá nic společného s kvalitou softwaru. V každé licenční kategorii SW existují produkty z celé kvalitativní škály, od špičkových programů až po hrubě nekvalitní.

Opět je to věc, kterou lze vysvětlit. Samozřejmě za předpokladu, že o to někdo stojí a že je ochoten přijmout fakta.

Historická zátěž

Tohle je zřejmě úplně nejsvízelnější věc. Prakticky na všech úřadech a v dalších orgánech a organizacích se vyskytují všemožné softwarové produkty pořízené v minulosti. Většinou nebyly vytvářeny pro nějakou přenositelnost a často ani významnější interoperabilitu.

Jakákoli změna je tedy velký problém. Nelze změnit operační systém, protože klientská část běží jen na XY. Nelze změnit kancelářský balík, protože klientská část vyžaduje balík YZ. Dokonce nelze změnit ani serverový systém pod databází, protože i když je databáze přenositelná, využívá specifickou komponentu ZX, která je jen pro jediný systém.

V takovém případě je samozřejmě vždycky jednodušší „jít cestou nejmenšího odporu“, než se snažit to udělat jinak – přestože by to ve výsledku bylo třeba mnohem efektivnější a hlavně levnější. A jak podotýká Laure Patas d'Illiers z francouzského ministerstva financí, administrátoři IT zůstávají při případných problémech zcela sami a „všichni se na ně sesypou“.

Co s tím?

Pravděpodobně to nepůjde bez politické podpory. Zrovna ve zmíněné Francii, Velké Británii nebo Španělsku šlo nasazování svobodného a open-source softwaru a otevřených formátů ruku v ruce s pozitivním postojem politiků, kteří pro to jednak vytvářeli legislativní rámec a současně vyjadřovali této filozofii podporu. S takovou podporou v zádech jde leccos mnohem snáze.

V Česku zatím taková podpora povětšinou chybí, především na centrální úrovni. Politickým tématem to není, občany to v podstatě ani nezajímá, proto se vše v této oblasti stále točí okolo víceméně „provařených“ afér okolo softwarových projektů a věci strategického významu zůstávají prakticky nepovšimnuty.

Blíží se komunální volby, které mají možnost ukázat, kam se tyto věci posunou alespoň na místní úrovni. Možná zůstane vše při starém, možná se ale něco změní. Existují obce a města, kde to jde, i u nás. Uvidíme.

Co si o této věci myslíte? Co vidíte jako hlavní příčiny neúspěchu svobodného softwaru v české veřejné správě? Co by podle vás nejvíc pomohlo? Vážení čtenáři, diskuze je vaše...

Nahoru

(Jako ve škole)
Průměr: 1,12 | Hodnotilo: 16
 

Top články z OpenOffice.cz

Lukáš Jelínek

Lukáš Jelínek

Šéfredaktor LinuxEXPRESu a OpenOffice.cz. Vystudoval FEL ČVUT v oboru Výpočetní technika. Žije v Kutné Hoře a podniká v oblasti informačních technologií. Ve volném čase rád fotografuje, natáčí a stříhá video a také se věnuje (v Čechách poměrně málo známému) powerkitingu.


  • Distribuce: Debian, Kubuntu
  • Grafické prostředí: KDE
  • Hodnocení autora: ***

| proč linux | blog