Je to už více než osm let, co Ústavní soud ČR zrušil část zákona o elektronických komunikacích, která nařizuje tzv. „data retention“. Tedy ukládá poskytovatelům služeb elektronických komunikací uchovávat provozní a lokalizační údaje (např. kdo měl kdy přidělenou určitou IP adresu, kde se kdy pohyboval určitý mobilní telefon apod.). Později ÚS podobně odstranil i část trestního řádu.
Tento stav ovšem netrval dlouho, již v roce 2012 se uchovávání údajů do zákona vrátilo. O dva roky později proti data retention vystoupil Soudní dvůr Evropské unie a zrušil příslušnou unijní směrnici 2006/24/ES, na jejímž základě vznikly zákonné úpravy v jednotlivých členských státech, včetně Česka.
A zatímco například na Slovensku už tamní ústavní soud povinné uchovávání dat dávno zrušil, u nás se v tomto ohledu nic nedělo. Až teprve předloni podala skupina poslanců návrh na zrušení data retention. Ve věci se u ÚS konalo veřejné jednání (což je poměrně výjimečná věc) a dnes soud návrh na zrušení povinnosti zamítl.
Podle ÚS je současná právní úprava ústavně konformní; soud dokonce nabádá zákonodárce, aby „neusínali na vavřínech“ a reagovali na technologický vývoj (tedy například na rozvoj komunikace prostřednictvím obsahových služeb, na které se současná právní úprava nevztahuje). Na rozdíl od minulého – opačného – rozhodnutí tentokrát nezaujali všichni soudci stejný postoj. Odlišné stanovisko měla soudkyně Kateřina Šimáčková.
Komentář autora: Podle mého názoru je současná podoba data retention ještě horší – tedy více do soukromí zasahující – než ta původní, protože byla rozšířena škála případů, kdy si lze data vyžádat. Zároveň se k datům dostane širší okruh osob než v původní úpravě. Důvody, proč nyní ÚS rozhodl jinak, spatřuji hlavně v jiném složení soudu a také v celospolečenském posunu vnímání soukromí a jeho ochrany (lidé si postupně čím dál více zvykají na to, že jejich soukromí mizí, že jsou pod čím dál větším dohledem).
